Poradna podpory zdraví - Marie Ticháková

Každé čtvrté dítě v ČR trpí nadváhou. Rok s nemocí COVIDu-19 situaci ještě zhoršil a některé děti během pandemie přibraly desítky kilogramů. Příčinou bylo nejen snížení fyzické aktivity, ale i změna jídelníčku, vyšší kalorický příjem a psychická zátěž. Odborníci se obávají, že si následky ponesou léta.Česká republika je podle dat Světové zdravotnické organizace (WHO) sedmou nejobéznější zemí Evropy, s touto diagnózou se setká dokonce každý 4. z nás. Uzavření škol a omezení volného pohybu i volnočasových aktivit mělo na děti a dospívající významný vliv. Narušilo jejich stravovací zvyklosti, fyzické aktivity, psychickou pohodu i spánkový režim. Podle výsledků četných zahraničních studií došlo v souvislosti s pandemií ve vyspělých zemích za poslední rok k dalšímu zvyšování hmotnosti u dětí a dospívajících.

Chybí pravidelné stravování, které zajišťovala školní jídelna. MUDr. Jan Boženský, předseda Sekce pediatrické obezitologie České obezitologické společnosti (ČOS) upozorňuje, že jsou děti, které přibraly dvacet, třicet i čtyřicet kilogramů v průběhu jednoho roku i nezávisle na pandemii. Aktuální čísla zatím nejsou k dispozici. Podle zkušeností lékařů se však v ordinacích potkávají s dětmi s nadváhou čím dál častěji.

Školní stravování podléhá přísným standardům, zatímco domácí jídelníček se odvíjí od zvyklostí v rodině. Z průzkumu vyplývá, že (nejen) u dětí a dospívajících ve vyspělých zemích se během lockdownu zvýšila spotřeba slaných pochutin a slazených nápojů. V některých případech vzrostla konzumace smažených jídel a sladkostí dokonce o 20 %,.

Pokud u zdravých dětí dojde krátkodobě ke zvýšení příjmu energie, aktivují se regulační mechanismy bránící růstu hmotnosti. Jsou-li ale děti a dospívající náchylnější ke vzniku obezity dědičně, regulační mechanismy mohou být narušené. V případě, že dochází k vyššímu příjmu bez kompenzace vyšší fyzickou aktivitou rok, jako je tomu nyní, nadváha a obezita se může objevit i u těch, kteří genetické predispozice nemají. Důvodem vyššího energetického příjmu v průběhu posledního roku přitom nebylo pouze vyšší množství konzumovaných potravin, ale také větší zastoupení tučných jídel a slazených nápojů.

Primární funkcí jídla je dodat tělu dostatek energie a zahnat hlad. V některých případech se ale jídlo stává způsobem, jak řešit emoční vypětí.„Stres vyvolává v těle fyziologické změny, jako je zrychlení srdečního tepu nebo svalové napětí. Pokud se najíme, dojde ke zvýšení hladiny cukru v krvi, což vyvolá tvorbu endorfinu, hormonu způsobujícího zlepšení nálady a uvolnění,“ vysvětluje psycholožka PhDr. Veronika Koch Ondrová, členka výboru Psychologické sekce České obezitologické společnosti.

Studie ukázaly, že zvyšování hmotnosti v průběhu pandemie COVIDu-19 často souviselo právě se stresem. Mezi nejčastější příčiny vyvolávající stres u dětí a dospívajících patřila nutnost zůstat doma. Z tohoto kontextu vyplýval i zákaz osobních sociálních kontaktů s kamarády a absence mnoha zájmových aktivit, což pro mnohé děti znamenalo četné frustrace a pocity bezmoci. Jako specifický druh zátěže se pak pro některé ukázala i distanční výuka, která vytvořila vysoké nároky na organizační, a především seberegulační schopnosti zejména u dospívajících, kteří zůstávali doma bez podpory rodičů. Neméně stresující byly pro děti též narůstající obavy dospělých z důsledků pandemie, tedy vlastní strachy rodičů, a to např. včetně obav z možného nedostatku finančních prostředků v rodině.

Pro úspěšný návrat dětí a dospívajících k aktivním volnočasovým aktivitám je důležitá vzájemná spolupráce rodičů, pedagogů i praktických lékařů pro děti a dorost. V případě, že hmotnost dítěte dosáhne v percentilovém grafu hranice nadváhy, tedy 90. percentil, je vhodné vyhledat pomoc odborníků (obezitologa i psychologa).

Česká obezitologická společnost shrnuje nejdůležitější závěry zahraničních studií ve světě :Francie :U více než poloviny dospívajících došlo během pandemie covidu-19 ke zvýšení energetického příjmu. Itálie: Během lockdownu došlo ke zvýšení konzumace bramborových lupínků, červeného masa a slazených nápojů, také se zvýšil počet konzumovaných jídel v průběhu dne.Vzrostl nejen čas strávený sledováním digitálních zařízení, ale také věnovaný spánku. Polsko:Nárůst hmotnosti byl zaznamenán u 30 % dospívajících, důvodem byla nižší konzumace zeleniny, ovoce a luštěnin. USA: Hmotnost dětí roste přímo úměrně délce zavření škol. Špatná finanční situace souvisí s vyšším růstem hmotnosti, mimo jiné vyšší stresovou zátěží. Prevalence obezity dětí se zvýšila o 15 %, přičemž míra se lišila v závislosti na pohlaví a dalších socio-demografických ukazatelích. Čína: Během pandemie došlo k nárůstu prevalence nadváhy a obezity, v některých skupinách téměř o 30 %.

Zdroj: Obesity in Children and Adolescentsduring COVID-19 Pandemic. Children. Dle TZ

www.focus-age.cz

Zdroj: medicina.cz

Alespoň jednu jizvu na těle má snad každý člověk, obvykle jej nijak netrápí, snad jen špatnými vzpomínkami na to, jak vznikla. Jsou však jizvy, které na první ani na druhý pohled vidět nejsou, přesto mohou zabíjet. Jsou to jizvy na plicích. Typickou nemocí, při níž jizvení probíhá neviditelně, ale pomalu ubírá plochu k dýchání a plíce postupně „tuhnou“, je idiopatická plicní fibróza (IPF), kterou zjistí obvykle specialista – pneumolog.

 Idiopatická plicní fibróza poškozuje plicní sklípky, jizví je – bere plochu k dýchání, plíce tuhnou a člověk se nemůže nadechnout. Postup nemoci zpomaluje léčba, která je v tuzemsku hrazená sedm let. Pacienti se k ní však často nedostanou, protože se nemoc odhalí pozdě. Projevy idiopatické plicní fibrózy lékaři často zaměňují za chronickou obstrukční plicní nemoc či srdeční selhání. Nemoc se ohlašuje zprvu nenápadně, člověk se začne zadýchávat do schodů, později i při chůzi či hovoru, v pokročilém stadiu má pocit nedostatku vzduchu při běžných denních činnostech a v závěru věnuje veškerou energii tomu, aby se nadechl. Bez správné léčby přitom idiopatická plicní fibróza výrazně zkracuje život pacienta. S léčbou se průměrné přežití nemocných může prodloužit na dvojnásobek.

Fibróz je však celá řada, nejenom idiopatická, a v Česku jimi trpí tisíce lidí. Postup nemoci, která v posledních fázích pacienty stojí život, lze výrazně zpomalit moderní antifibrotickou léčbou. Tu ale s výjimkou IPF nehradí zdravotní pojišťovny, a pokud si ji pacienti s jiným, v čase postupujícím typem plicního jizvení nezaplatí sami, nemohou ji lékaři nasadit. Cena se pohybuje v řádu desítek tisíců korun na měsíc. Na možnosti, jak situaci zlepšit, upozorňují lékaři u příležitosti Týdne IPF, který startuje 13. září.

„Máme k dispozici antifibrotické léky, které pacientům pomáhají, potýkáme se však s tím, že se jedná o léky nehrazené ze zdravotního pojištění. Pojišťovny v tuto chvíli nemají povinnost léčbu platit, a v některých případech ji nehradí. To je třeba změnit, léčba by se měla dostat bez větších průtahů k tomu, kdo ji potřebuje. Další podmínkou pro zlepšení současné situace je, aby pacient doputoval do některého ze 17 center pro intersticiální plicní procesy, kde mohou lékaři moderní léčbu v indikovaných případech nasadit,“ vysvětluje předsedkyně Sekce pro intersticiální plicní procesy (SIPP) České pneumologické a ftizeologické společnosti (ČPFS). Pokud si pacient nechce nebo nemůže léčbu financovat ze svých zdrojů, lze žádat zdravotní pojišťovnu o mimořádnou úhradu a odvolat se lze na paragraf 16 zákona o veřejném zdravotním pojištění.

Paragraf ale pojišťovně neukládá povinnost léčbu uhradit. Pouze umožňuje úhradu léčivého přípravku v případech, které sama shledá výjimečnými. Kritéria výjimečnosti však v zákoně uvedena nejsou. Bohužel je řada pacientů, kterým pojišťovna úhradu odmítla, přestože by z ní jednoznačně profitovali.

Podle plicního lékaře MUDr. Ladislava Laciny z Kliniky pneumologie a hrudní chirurgie FN Bulovka panuje v předepisování a schvalování antifibrotik chaos. Úhradový systém zaveden není a jedinou cestou, pomine-li se samoplatba pacientem, je žádost o mimořádnou úhradu. Kladně vyřízených žádostí je hluboko pod 50 %. Nutno podotknout, že i kladné žádosti bývají leckdy až po odvoláních, urgencích a po značné době. Pokud se pojišťovna přece jenom rozhodne pacientovi léčbu uhradit, musí o úhradu žádat opět za další tři měsíce. Pokud by terapie získala úhradu z veřejného zdravotního pojištění, nebudou o ni pacienti muset každé tři měsíce znovu žádat.

Dalším problémem je, že se řada pacientů nedostane do specializovaného centra, kde by se jim dostalo přesné diagnostiky a léčby. Stává se celkem běžně, že lidé přijdou pozdě, v pokročilé fázi onemocnění. Týká se to nejenom těch s IPF, ale i s dalšími fibrózami, které vznikají jako důsledek jiných onemocnění, například revmatických. O nových možnostech léčby a nutnosti posílat pacienty na specializované pracoviště se pneumologové stále snaží, neustále informují praktické lékaře, kardiology a revmatology, kteří ve své péči takové pacienty mohou mí. Obecně lze říct, že screening plicního postižení se zatím do podvědomí části revmatologů ještě nedostal. Bohužel to platí i pro některé pneumologické ambulance, které váhají s odesláním nemocných s IPF nebo s jiným fibrotizujícím intersticiálním plicním procesem.

MUDr. Lacina upozorňuje, že například revmatologičtí pacienti se k plicním lékařům většinou dostávají jaksi mimochodem, bez koordinace s jejich ošetřujícím lékařem. Napříč odbornostmi se také naráží na nešvar, kdy je pacientovi provedeno CT hrudníku či břicha, tam je jako vedlejší nález popsána plicní fibróza, ovšem ošetřující lékař na tento „vedlejší“ nález již nijak nereaguje.

Počet lidí, kteří by mohli mít z antifibrotické léčby užitek, se počítá na stovky. Podle MUDr. Laciny jde jen u IPF o přibližně 700 nemocných. U dalších typů plicních fibróz tak přesná evidenci není, ale velmi zhruba lze odhadnout, že se jedná o téměř 1500 lidí. U některých je nemoc dlouhodobě bez aktivity, u jiných se ji daří zvládat jinými druhy terapie. Odhadem by antifibrotické léky pomohly 300–500 z nich.

Čím dříve pacienti s plicním postižením léčbu dostanou, tím větší naději na snížení míry poškození plicní tkáně mají. Nemoc se projevuje zprvu nenápadně, většinou dušností a kašlem. Pacienti přestávají stačit svým vrstevníkům, a i v klidu se nemohou nadechnout. V posledních fázích onemocnění už pacientům nestačí nadechnutý vzduch k okysličení těla. Bez léčby zbývají nemocnému přibližně tři roky života. Dle TZ

www.plicnifibroza.cz

www.mavepr.cz

Zdroj: medicina.cz

Křečové žíly a metličky projevem chronického žilního onemocnění, které má 6 stadií. První stadium je subjektivní pocit těžkých nohou a občasné křeče. V dalších stadiích se postupně objevují metličky, křečové žíly, přidávají se otoky nohou a změny na kůži. Vrcholem je otevřený a velmi bolestivý bércový vřed. „Jen“ malé metličky lze oděvem schovat, ale projevy se časem stupňují. Přechod z jednoho stadia do dalšího je nenápadný a plíživý, o to však nebezpečnější.

Jeden z častých mylných názorů je, že operací žil vše končí. Žel není tomu tak, bez ohledu na operační metodu. „Pokud má pacient chronické žilní onemocnění, stávají se s lékařem doživotními partnery. Ti mohou onemocnění přibrzdit, zpomalit progresi, ale trvale vyléčit nemoho,“upozorňuje angioložka MUDr. Petra Zimolová z Kardiologické kliniky 2. Lékařské fakulty UK a FN Motol v Praze. Je nutno po operaci dbát na životní styl, a dostatek  pravidelného pohybu.

Krev, která se od nohou vrací žilami zpět k srdci, teče proti směru gravitace. To znamená, že žilní chlopně, které krev pohání nahoru, musí pracovat perfektně. Pokud se tak neděje, krev se hromadí v nohách a tlačí na žilní stěny. První projevy pak na sebe obvykle nenechají dlouho čekat a je dobré okamžitě vyhledat pomoc u praktického lékaře. Může doporučit dodržování režimových opatření při žilním onemocnění, předepsat vhodná venofarmaka na posílení žilní stěny, které zlepšují návrat krve v žilách a poslat nemocného na angiologii.

Chronické žilní onemocnění je z velké části dědičné. Pokud mají oba pacientovi rodiče chronické žilní onemocnění, je téměř 79 % jistoty, že je bude mít potomek. Jeden rodič znamená pravděpodobnost dědičnosti asi 40 %, a pokud nikdo v rodině obtíže dosud nemá, tak je riziko zhruba 20 %. Rizikové jsou obezita nebo typ zaměstnání (dlouhé sezení nebo stání). Při podezření nebo nálezu změn na nohách je dobré navštívit lékaře, který bude tyto změny diagnostikovat (například otoky projevem žilní nedostatečnosti, nebo lymfatický či jiný problém).

Chronické žilní onemocnění se spojuje s ženami a lidmi nad 50 let, což je omyl.  Onemocnění lze diagnostikovat kolem 20. až 30. roku. Už u adolescentů a pubescentů se mohou projevit drobné křečové žíly nebo jiné příznaky.

Pozitivní dopad pohybu na psychické a fyzické zdraví člověka není třeba rozebírat. Fyzická aktivita má ale vliv i na žilní onemocnění. Žíly probíhají mezi svaly, a tedy v okamžiku, kdy sval pracuje, masíruje žílu a tím pomáhá návratu krve zpět do srdce. To je velmi důležité pro správný tok krve a pro správnou rychlost průtoku krve. Pokud se jen sedí nebo stojí, krev se hromadí v dolních partiích. Mezi nejvhodnější aktivity patří obyčejná chůze, procházky, lehké plavání, cyklistika, běhání při dodržení techniky a v zimě běžky. Nevhodné jsou silové sporty, vzpírání, box, squash nebo surfing. Dle TZ

Užitečné rady a tipy odborníků na www.zilniporadna.cz

www.focus-age.cz

Zdroj: medicina.cz

Záchranný postup s umělým dýcháním cituje již Bible. Kardiopulmonální resuscitace se ale v době moderní a současné medicíny zahájila až ve 20. století mnoha laboratorními, výzkumnými metodami i klinickým prosazováním úspěšných postupů a rozvojem technických možností. Přehled dokumentuje historie i ti, kteří se na ní aktivně podíleli. Jejich myšlenky, postupy, doporučení se stále rozvíjejí, učí a celosvětově šíří v medicíně i v lidské populaci. Mezi neznámější a nejaktivnější zastánce i propagátory nových metod patří Max Harry Weil a Peter Safar. Nejsou sice již mezi námi, ale jejich jména jsou stále uváděná na světových odborných akcích.

Již mezi lety 1981–1991 Peter Safar, MD., zdůrazňuje u kardiopulmonální resuscitace zásadu i zachování funkcí mozku a zavádí pojem léčby poresuscitačního syndromu pro zlepšení neurologických výsledků. Roku 1985 VA-ECMO (Extrakorporální membránová oxydace, známá též jako mimotělní podpora života ECLS) se zavádí pro kardiální indikace v pediatrii a roku 1990 se ECMO stává dostupnou terapií ve většině novorozeneckých odděleních intenzivní péče.

Dr. del Nido a Dr. Dalton popisují VA-ECMO kanylaci v průběhu KPR roku 1992. Téhož roku Dr. Max Weil zdůrazňuje a zavádí mimotělní technické metody, jak měřit a hodnotit účinnost KPR včetně monitorace CO₂ i měření účinnosti mechanických metod apod. V roce 2000 E-CPR (test zachycující zánětlivý proces) je metodou prohlášenou jako postup zachraňující život pro vybrané, indikované pacienty (děti.)

Ztráta krve stále zůstává nejvíce refrakterní vůči konvenční KPR, proto se stále ověřují nové možnosti postupu pro záchranu kvalitního přežití; prověřuje se zejména v traumatologii a ve válečné medicíně, kde se v letech 2002– 2005 věnuje pozornost tělesné teplotě u přežívajících.

Roku 2006 jsou popsány časné varovné známky před náhlou srdeční zástavou, vzniklou v nemocnici (IHCA – in hospital cardiac arrest) a velmi důrazně se podporuje jejich prevence a nutnost neodkladných opatření. Od roku 2013 se po stálém hodnocení zlepšily výsledky přežití náhlé srdeční zástavy při zahájení a provádění KPR a při péči o pozástavový syndrom u dospělých z 15 % na 22 % úspěšnosti a u dětí ze 14 % na 43 % úspěšnosti.

Rok 2015 zůstává ve znamení pozástavové péče a soustředění se na diagnostiku a na léčebná opatření srdeční zástavy; doporučené postupy jsou zaměřeny na specifické resuscitační podmínky, na úpravu hemodynamiky, parametrů dýchání – umělé plicní ventilace a na další účinné neuroprotektivní strategie.